Jak tak krize středního věku vytrvale klepe na dveře, častěji přemýšlím, kým jsem a jak jsem se tímto konkrétním člověkem stala. Co bylo pro můj dosavadní život určující? Rodiče, výchova, prostředí, vzdělání, lidé, kteří mi vešli do života, události…zkrátka hromada faktorů, které si uvědomuji a potom jistě další hromada, o které nevím. Jak mě vidí ostatní, se leckdy dozvím, ale většinou pouze domýšlím. Popsat, jak vidím sama sebe, mi dalo docela zabrat. Nicméně bylo fajn podívat se sama sobě do očí 🙂
Jsem čtenářka. Vášnivá. Příběhy jsou můj život. Je to prostor plný (za)jímavých informací, trefně (za)chycených (ne)realit a (ne)ukojené zvědavosti. Momentálně nejraději čtu dětské knihy, které prokládám současnou světovou i českou prózu (žánrové preference se ale plynule mění). Jsem vděčná všem, kdo se na výrobě knih podílí – autorsky, výrobně, komerčně i čtenářsky. Svoji čtenářskou vášeň chci předávat dál.
Jsem učitelka. Nezkrotná. Celý svůj dosavadní život učím nebo se učím. Plyšáky posazené v řadě jsem jako dítě sice nevyučovala (ale dělala to moje mamka a dělají to obě mé dcery); já jsem pracovala hned s živým materiálem v rámci dívčí mezi-činžákové party. Učili jsme se nazpaměť Vinetoua a díky dlouhým černým vlasům jsem obsadila několik rolí naráz. I dnes mám chuť se učit nové věci a to, co umím, chci předávat druhým. Nejraději učím druhé komunikovat anglicky, německy a cizince zase česky. Nejraději ze všeho ale ukazuji, jak vstoupit do světa čtenářské fantazie, jak pozorně číst a jak mít ze čtení radost.
Jsem maminka. Bouřlivá. Celkem čtyřikrát. A zdá se mi, jako většině maminek, že na více než několik plných úvazků. Manžel taky. Tedy není maminka, ale také funguje na několik plných úvazků. Naše děti jsou úžasně krásné, chytré a vytrvale sledující svůj vlastní prospěch a zájem, často na úkor druhých, především rodičů. Ano, předchozí věta je definice egoismu. Zkrátka zabírají spoustu prostoru, který jsme dříve čistě sobecky měli pro sebe. Okolí vás potom nemilosrdně hodnotí, jak to zvládáte (a jak přitom vypadáte). No značně zvrásněle na duchu, na duši i na těle.
Jsem manželka. Dlouhodobá. Popravdě, nikdo jiný než můj manžel by to se mnou (a s našimi dětmi) tak dlouho nevydržel. Naštěstí manžel doslova září trpělivostí, vytrvalostí a jakýmsi druhem smíření. Tak nějak mimovolně mě přitahuje, ale zároveň mi dopřává volnost motýlka letícího nad loukou plnou barevných květů, které smím, ba dokonce musím prozkoumat.
Jsem farmářka. Nadšená. Pěstování, sklizeň a konzumace vlastních potravin, v našem případě zeleninových, ovocných, bylinkových a květinových, je zdroj mé radosti a zároveň absolutní protipól mých intelektuálních zájmů. Hlína, prach, vítr, mokro (nebo naopak nesnesitelné hanácké sucho a vedro), občas kroupy a mezi tím vším klíčící „něco“. A za pár týdnů každodenní práce je z toho hóooodně chutné a čerstvé jídlo. Nic víc, nic míň. Prostě dobrota.
Jsem cestovatelka. Horlivá. A také jsem toulavý typ, přičemž nikdy nevím, kde, jak dlouho a proč vlastně na nějakém místě chvíli zůstanu. Po pár pětiletkách v různých evropských a mimoevropských destinacích jsem více méně náhodou zaplula do poklidných vod vesnického života. Ale ačkoli momentálně pouze vířím na místě, jsem stále na cestách se všemi těmi, kdo právě nekotví, nýbrž jsou unášeni. Hej vy! Jste moje spojky se světem!
Jsem kamarádka. I přítelkyně. Pevná, prudká, prudérní. Různým způsobem a různým ženám. Potřebuji je a jsem za ně vděčná. Dělají mě bohatší a barevnější. Ráda inspiruji a zároveň se nechávám inspirovat. Petra znamená skála, tudíž nic rozmělněného ode mne nemůžete čekat. Na druhou stranu, kámen přetrvá věky. No a kdo tyto vlastnosti ustojí, může se se mnou směle kamarádit.
Jsem křesťanka. Smířená. Víra a pokoj z ní pramenící je protiváha mého neklidného života plného změn. Neuvěřila jsem na první dobrou, ani na desátou ne, ale nakonec ano. Upřímně věřím, že Bible nelže. A to nejen když říká, že „pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit naše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ To je krásné reálné zaslíbení. Velký dík patří jedné milé řádové sestře, která se kdysi velmi dávno, když jsem se ztratila, znenadání objevila v klášterní zahradě kdesi nad Bodamským jezerem a v paprscích sklánějícího se slunce naprosto klidně řekla: Gott segne dich. A On mi žehná a já jsem se našla.